Ten den začal jako každý, který jsem zatím dohodnul s Néťou, teda velkým zpožděním. Den před tím, mě ujišťoval jak určitě dorazí ráno, abychom měli dost času a ono ejhle, zase do toho něco vlezlo.
Bylo krásně, a tak jsme měli zase mnoho plánů. Vyrazila s námi i Néťova slečna, aby zdokumentovala naše lezení, a tak jsme se vrhli na Velkého Konšela a to na cestu, která vede širokým komínem a asi ve 40m je trojkový přeskok. Po delší době prohlížení cesty se Néťa navázal a začal se sunout komínem výš a výš. Asi po 15m znejistil, neboť se komín začal mírně rozšiřovat a rozhodně nevypadalo, že by někde byla možnost jištění. Jakmile se zaseje semínko nedůvěry, které začne samo dost rychle růst, je většinou rozhodnuto. Néťa tomu dal korunu svým prohlášením, že přece není žádný Herbert Lubke (autor cesty) a že toto nemá zapotřebí.
Abychom si spravili náladu a nalomený morál, hned po průchodu skrz Myší díru nás oslovila Čarovná stěna na Kokšovu věž.
 |
| Kokšova - cesta "Čarovná stěna" |
Je to impozantní stěna, která je v polovině rozdělena horizontální spárou. Néťa si zhluboka oddechl a zamumlal něco jako, že už to na něj zase jde, ale byl rozhodnutý si vylepšit náladu a tato cesta to určitě splňovala.
Čarovná stěna začíná širokým komínem, kde kratší lezci, zažívají velmi krušné chvíle. Ze začátku je možné lézt komín klasickým způsobem, tedy záda na jedné straně nohy na druhé, ovšem v místech kde se komín rozšiřuje je nutné přecházet do rozporu a nebo do jiných komínových technik, což se s postupným vzdalováním od země dělá stále hůř.
 |
| Néťa v nástupnim "komínku" |
Už v komíně Néťova Terka zažila několik hrůz a to když chtěla přejít z rozporu do sedu a málem propadla komínem a později, když se jí na konec lana namotal klacek a ona jelikož nechala brýle u nástupu zděšeně zakřičela, protože si myslela, že ji šplhá po laně had. Od kruhu, který je mimochodem asi v 15m, je nutné traverzovat rozporem, a to dost širokým, k sokolíkové spárce. Tady si mnoho lezců uvědomí, čeho jsou všeho schopni a že i ten provaz je vlastně možný. Potom co se Néťa snažil poradit Terce kam nohu, kam ruku atd. ona jen úzkostně odpověděla: „Já už musim jít nebo začnu šít“ – což se stalo jedním z mnoha dalších nezapomenutelných slovních obratů. U druhého kruhu cesty, který se cvaká po vylezení sokolíkové spárky je možné stavění.
Tady jsem s Terkou zažil mnoho zajímavých chvil, která mě postupně šlapala snad všude, kde to šlo a aspoň trochu drželo. Od druhého kruhu se traverzuje přes oblou hranu ke třetímu kruhu cesty a poté se dostanete dlouhým traverzem, který vypadá horší, než ve skutečnosti je k sokolíkové spáře, kterou směřujete přímo ke čtvrtému kruhu. Celý traverz je možné vcelku slušně odjisti pomocí smyc, ale také je možné to udělat druholezci napínavé a použít k jištění pouze kruhy, děkuju Néťo. Od čtvrtého kruhu se opět traverzuje do žábové spáry, která začíná posledním kruhem cesty. Zde se už každý vidí na vrcholu, ovšem ještě je nutné udělat pár temp ve spáře, pošplhat po borovici, která stojí v cestě a vylézt asi 8m úzkým, rachtacím, komínkem. Pak už jste skutečně na tolik touženém vrcholu.
Cesta to je opravdu krásná, velmi vzdušná a lezecky i divácky zajímavá. Rozhodně patří mezi klasické výstupy Adršpašských skal.
Žádné komentáře:
Okomentovat