Adršpašské klasiky
V horkém létě je v Ádru podmínka tak na koupání
v jezírku, a ne na pořádné stěnové lezení. Chyty moc nedrží a lezečky jsou
ke skále spíš přitavené, než že by stály. A když ty desítky nejdou (neže by
jindy kdovíjak šly), je ideální čas se podívat do adršpašských klasik. Je jich
tady spousta a vylezli je místní i přespolní tvrďáci už kdysi dávno. Bývali
navázaní na kšandičky, bosky nebo v jakýchsi podivných bagančatech,
s sebou jenom pár hasičských karabin. Tak to přece nemůže být těžké, ne?
V posledních pár týdnech se mi podařilo několik
vyhlášených adršpašských klasik vyzkoušet a tak jsme se domluvili s Kubou,
že se trochu podělím o zážitky, zkušenosti a přidám i nějaká doporučení. Jsou
to super cesty a byl bych rád, kdyby se do nich podívalo víc lidí.
Hned pro začátek řeknu, že se bojím od přírody a dva metry
nad kruhem už potřebuju plínku. Proto jsem si pořídil kouzelnou pomůcku – ufa.
Ten zázračný výrobek, kterým si prý uděláte z každé spáry veselou
sportovku. No úplně to tak není. Ufouni ale občas docela pomohli, i když smyčky
jsem se taky trochu zakládat naučil...třeba hodiny provázat zubama už umím na
jedničku.
Iljův odkaz na Starostovou
Nádherná spára ve středu stěny |
Druhý den dopoledne jsme se vyštrachali z bufetu a
stanuli pod nástupem. Ověsil jsem se matrošem jako vánoční stromeček a jal se
soukat spárokomínem. Po několika metrech dřiny na mě volá Sumec, že prý je to
asi spíš ta spára o tři metry vpravo. Tak jsem se zase pomalu sesunul dolů,
zanadával si a nastoupil tentokrát správně. Nakonec to byla dobrá volba. Večer
jsem zjistil, že Mráza se kdysi spletl stejně, jako já, a tuhletu veselou
širočinu zapytlil.
První délka je až na počáteční spárokomín docela příjemná.
Za chvíli jsem byl na pěkné polici a dobíral Sumce. Naskytl se mi pěkný výhled
na to, co mě čeká. Pro pokračování je potřeba sestoupit několik metrů dolů
soustavou komínků a překročit do širší spárky, která vás dovede do asi morálově
nejhoršího místa cesty. Je to komín, kde nic moc nedáte, což je normální. On se
ale ještě s rostoucí výškou uzavírá a tak nějak divně zahýbá doprava,
takže vás to vyhazuje ven. Na jeho vršku už máte klasický výběr mezi „došáhnu
do žáby a nebudu se moct pohnout nahoru“ nebo „pustím žábu, pustím i něco do
trenek, vysunu se trochu ven a pošoupnu“. V nejužším místě těsně pod
kruhem jsem tu žábu už prostě pustit odmítl, a tak jsem tam při každém
centimetrovém posunu řval a prodíral sedák skrz. Do toho mi tam nějak škrontala
pravá noha a musel jsem to lézt obličejem ven. Díky tomu jsem měl vyhlídku na
to, kam budu padat...když jsem se otočil dovnitř, vždycky se mi zasekla přilba.
Abych tady někoho zbytečně neděsil, není to tak hrozný. Tím
komínem se prostě nějak prosoukáte, a kdyby to nešlo, vydržíte tam dost dlouho
na to, aby vás vytáhli hasičiJ
Po cvaknutí prozatím celkově druhého kruhu cesty se
z toho stává příjemná spára. Do rozšíření nad převískem je třeba se trochu
narudlovat, ale pak už vás žáby dovedou až do výklenku pod třetím kruhem. Je tam
erárka, jdou tam založit vlastní smyčky...a vyklonění do převisu z vysoké
žáby cvakáte kruh celkem na pohodu. Přelez převísku je lehčí než vypadá. Pak už
vás čeká pohodová kombinace žab a pěstí ke čtvrtému kruhu (ten je nejspíš
dodaný, v průvodci ty počty nějak nesedí). O tři metry nad ním se spára
vytrácí, trošku poladíte kroky a cvakáte pátý.
Pátý je už pár metrů pod hlavou Starostové. Sedl jsem si,
dobral Sumce a poslal ho dál. Pár metrů rajbasu k hlavě vyvzlínal jak
princ a už ovazoval některé z asi tisícovky hodin, které tam vedle sebe
trčí. Dobral mě ke kruhu Staré cesty a pak vyhopsal nahoru na vrchol. Tam jsem
vytáhl z kapsy Skittles, nadojili jsme duhu a po chvíli kochání krajinou
spokojeně slanili dolů.
Co s sebou:
-
Spíš větší
smyčky a nějakou tu bambuli
-
Ufa
středně velká až velká
-
Morál na
komín ke druhému kruhu
Severovýchodní stěna na Jitřenku – něco pro nespáraře
Členitou stěnu Jitřenky jako první prostoupil největší démon
z party Sasů, kteří v Ádru řádili v šedesátých letech – Herbert
Richter. Prý je to jedna z mála stěnových cest, kterou udělal. Jednou se
Kuba Rak zmiňoval, že by to chtěl zkusit. Tak jsem se do toho hned při
následující příležitosti nakufroval. Tentokrát mě na druhém konci lana zdatně
podporovala Lucka.
Tahleta stěnová cesta začíná tradičně asi deseti metry
spáry. Je to ale vážně koloběžka, s odšlapy vlevo ve stěně. Dovolil bych
si říct, že ji v pohodě zvládně i člověk, který se sotva naučil dát žábu.
Následuje římsa se slušnými chyty, která vás dostane pod první převísek. Pokud
máte trochu morálu, doporučoval bych založit až tady. Dáte sem tři lanovice –
jedna vpravo do spárky, druhá vlevo do spárky v převísku a třetí o dva
kroky výš nad převískem, v sokolíkovém žebru. Třetí je určitě tutová, ozkoušel to Tatuš, když mu
v následujícím traverzu usolily kecky. No a právě proto byste měli
zakládat až tady...jak mu lano vytvářelo ze spáry do římsy esíčko, vyrvaly se
mu smyčky založené níž ve spáře, lano se narovnalo a z pádu metr nad
jištěním byla najednou pěkná desítka. Naštěstí to odnesl asi jen pochroumaným sebevědomím.Traverz nad převískem ke kruhu je první crux cesty. Nohy solí a musíte to poladit přes sice slušné, ale přece jen bočáky. Navíc se důležité stupy skrývají vlevo za sokolíkovým žebrem. Je to ale jen pár kroků, navíc ty smyčky tam fakt drží, taková hnízda se hned tak nenajdou.
Neznámý lezec ve výlezu na vršek...kruh v nedohlednu:-) |
U kruhu jsem dobral Lucku, která ve zmíněném traverzu docela nadávala. Dál cesta pokračuje doprava přes převísek a šikmými traverzy po poličkách až na pravou hranu věže. V Pískařích Severozápadní stěnu na Jitřenku označují za jednu z nejhezčích stěnovek v Ádru. Čekal jsem tedy podobnou smyčkovací pohodu, jako v první délce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem osm metrů od kruhu ještě neměl nic, nohy mi škrontaly v solivých rajbasových stupech a vršek byl v nedohlednu. Tak nějak zoufale jsem nacpal do mělké horizontální římsy malé ufo (asi bych si na něj ale nepověsil ani batoh) a o kousek dál našel malé hodinky tak na půl prstu. „V klidu Marťas, mají silnou základnu, třeba vydrží,“ říkal jsem si, když moje oči zoufale hledaly chyty. „Když se postavíš tady na tu poličku, tak už dosáhneš na hranu a bude to dobrý,“ uklidňoval jsem se. Po chvíli odhodlávání mě klasický pískovcový výkul posunul na poličku. Chyty samozřejmě nikde, mohl jsem se držet jenom za svůj strachy sevřený zadek. Kdybych tady spadl, byl by to dvanáctimetrový pendl, při kterém bych asi Jitřence pocuchal její sokolíková žebra...nebo spíš ona mně. Ale moje ruce konečně držely skloněnou hranu, ve kterou jsem vkládal veškeré naděje. Oplácal jsem tam pár oblin, přehoupl se nahoru a nohy mi začaly jezdit po tom nejsolivějším bílém písku, co v Ádru je. Na hysteráka jsem se po hraně vytulenil nahoru a konečně si v klidu stoupl na věži. Lucku jsem tam radši ani nedobíral, protože slaňák je tam tak, že by si taky užila pěkný pendl, kdyby z hrany spadla.
Abych to shrnul, je to sice pěkné, ale kvůli druhé délce a solivému materiálu bych tomu dal i vykřičník. Pokud se na to cítíte, stojí to za to...jinak je ale v Ádru určitě spousta hezkých a lépe jištěných stěnovek. Vzhledem k traverzovitému charakteru musí mít morál taky druholezec. Sám mistr Herbert Richter tam prý měl ještě druhý kruh (takzvaný pracovní), ze kterého před přelezem rajbák očistil. No mohl ho tam nechat, bylo by to veselejší. Nebo naopak míň veselé, záleží na úhlu pohleduJ
Co s sebou:
- Tenkou kevlarku do hodinek nad kruhem
- Možná malé ufo od restdaye...při testu ze slanění tam nakonec drželo, i když kdoví
- Tři lanovice
- Na konec spáry jde bambule (pokud ale nemusíte, doporučuju nedávat
Stará cesta na Skříň
Největší pecka pro dnešek na závěr. Stará cesta na Skříň je
také z dílny samotného mistra Herberta Richtera. Tahle převislá širočina
se honosí obtížností VIIIa, což v Ádru ve spárách už něco znamená. Ono to
navíc dost impozantně i vypadá. Před pár lety jsme se na to koukali
s Ondrou Bernatíkem. Byla to doba, kdy jsme širočinu nedovedli ani
nastoupit, natožpak přelézt. Spíš to tehdy vypadalo klasicky jako „20 cm posun
nahoru, půl metru dolů“. Ondra tehdy prohlásil něco ve smyslu: „Představ si
ještě, že bys měl lízt tohle. Tam se určitě soukáš tak čtyři hodiny.“
Za chvíli se bude cvakat první |
Když jsem před pár týdny stál pod Skříní a koukal na těch
čtyřicet metrů spáry protínajích hladkou stěnu, přesně tahle slova se mi pořád
vybavovala. Taky jsem si ještě vzpomněl na to, že o ní psali v knize
Bohatýrské časy – o tom, jak nenastoupili ani úvodní převislou žábu a
několikrát opadali smyčku.
Cesta začíná převislou žábovačkou u pravé hrany. Přehoupnout
zadek nahoru není úplně jednoduché, ale zase to není moc vysoko. Dolezete na
konec spáry, kde založíte onu proslavenou smyčku. Nejlíp sedí asi tenká
lanovice. Pak stejnou spárou slezete asi o 3 metry níž a čeká vás traverz po
vyšlapaných stupech a solivých chytech pod další převísek. Z převísku
hrdinové zmíněné povídky tak vesele vypadávali. Nezbývá, než se modlit, aby
smyčka pěkně držela. Hnízdo vypadá dobře, tak jsem se do toho pustil.
Nakonec se spárka přes převísek ke kruhu ukázala jako pěkná
žába s jedním krátkým zúžením. Smyčku jsem tedy k mé velké radosti
testovat nemusel. Nad kruhem se na mě usmívala rozšiřující se převislá spára a
vlídně rozhodně nevypadala. Narychtoval jsem se tam levým bokem. Ze začátku
seděly žáby, pak ještě hluboké žáby, ale to už jsem se nohama pod převisem
rozkračoval jako v komíně. Je to potřeba prostě nějak vysoukat. Nebudu vám
lhát, došlo i na dvojžáby, žabopěsti, jednou jsem se taky ve spáře málem
uškrtil dvojitým klíčem. Čím jsem ale byl výš, tím se převis víc narovnával a
naklápěl postupně až do položena. Pak už jenom koloběžka ke druhému kruhu.
Nad druhým kruhem se spára zase narovnává. Opřel jsem se do
toho s nově nabytým sebevědomím, které mi taky dodalo ufo založené asi pět
metrů nad ním. Pěkně by tam seděl i obrovský bambuláč. A pokud odmítáte ufa,
doporučuju si ho vzít, protože pak bylo pro mě nejtěžší místo. Zoufale jsem
drtil ruku v jediné žábě ve zúžení a nohy mi střídavě ujižděly buď po
laně, nebo se odíraly ve spáře. Půlhodina boje na dva metry lezení se nakonec
vyplatila. Nacpal jsem tam koleno a s jazykem na vestě dolezl nahoru ke
třetímu kruhu.
Posledních pět metrů nad třetím kruhem vypadá hrozivě, ale
není. Začíná to pěstí, pak jsem tam vždycky nějak nacpal loket, zaťal biceps a
vysoukal se kousek nahoru. Je to sice převislé, ale vlevo ve stěně jsou
odšlapy, které hodně pomohly.
Celkově je Stará cesta na Skříň ze zmíněných tří asi
nejhezčí. Nádherná linie, pěkně odjištěná a dojistitelná, smekám před mistrem
Richtrem, který ji podle fotek lezl naboso v hádinkách.
Co s sebou:
-
Tenkou
lanovici na konec první spárky
-
Ufo
největší velikosti nebo obrovský bambuláč nad druhý kruh
-
Nějaká ufa
nebo bambule střední velikosti pro zpříjemnění
Dnes to prozatím stačí. Příště vás čeká třeba Klenba na
Zámek, Dlouhý kout na Milence nebo Údolní na Hlásku. Taky jsem slyšel, že někdo
vylezl Tomášku na Hroche nohama napřed. Tak jestli toho borce potkám, udělám
s ním rozhovorJ
Žádné komentáře:
Okomentovat