pondělí 18. dubna 2016

Španělský sen

"Lístek prosím", vyrušil mě průvodčí z vydejchávání právě zaběhnutého rekordu po vlakovém nádraží v České Třebové, kam mě hodila Sára. Stihla to úžasně, přesně 2 minuty před odjezdem mého vlaku. "Nemám, jednou Brno prosím". Sedím ve vlaku, který mě doveze za mou Martinkou. Proti mě jsou dva mladí lidé, kluk a holka, nejspíše studenti. Koukám se z okna a přemítám. Z myšlenkových pochodů mě vyvádí věta dívčiny naproti."Ve Španělsku se nejlíp zevluje a pokud někam na nenáročný erasmus, tak rozhodně tam". Co je na tom pravdy nevím a nikdy nezjistím. Škole už jsem dávno zamával. Ale o tom zevlování měla pravdu, to bych klidně podepsal. Po Brně mě čeká výlet do katalánské mekky sportovního lezení, do Siurany. Malinko se nad onou větou usměju a hned vzápětí se ujistím, že letos to bude víc o lezení. Nazevloval jsem se všude dost.
Cesta do hor? Foto: Honza

Kontrasty Foto: Honza

Trochu Siurany a Montsant Foto:Honza
Dva dny u Marti utekly a už nasedám do žlutého studentbusu, který mě hodí do Prahy za Mirdou, Zuzkou a Kubou. U metra mě čeká Míra, aby mě odtáhl na odjezdové pivko. Velikou náhodou se ocitám v hospodě na Jižáku, ve které jsem byl na odjezdovém pivu před Tureckem. Potom přespíme u Zuzky. Ráno vstávačka, čeká nás cesta do Berlína na letiště. Na letišti to probíhá jako vždy, čekačka, kontroly, pomalý přesuny ...Ať už jsem v letedle. Dočkal jsem se! Po dvou a půl hodinách příjemného letu jsme v Barceloně. Následuje klasické kolečko, hledačka, čekačka, konečně máme zavazadla. Pelášíme na vlak směr hlavní nádraží, tam přestoupíme na vlak do Tarragony. Cesta neutíkala, takže když jsem na vlakáči v Tarragoně uviděl Knápu, měl jsem neskrývanou radost. Během chvíle sedíme v jeho bílém kočáře. Rychlý nákup, který byl sakra pomalý a hurá do bytečku v Cornudelle. Tam už čekala Káťa. Konečně!

Kostelík v ráji Foto: Honza

Míra na hraně Foto: Já
Kudy dál? Martin v akci Foto: Honza
Opatrný zved Foto: Knápa
Hlaďas posílá 7b v Arbolí Foto: Knápa

Příští ráno mi nastavilo standart pro všechny ostatní rána. Káva, vločky, jogurt, ovoce. Občas ještě druhá káva. Cestou k autu pekárna a do skal. To je přesně to, co miluju! Všechny mé starosti se smrskly na rozvržení restů, na to, co k večeři a jestli mám dost mága v pytli. Lezl jsem celou dobu převážně na onsight, takže i stresu z pokusování jsem se vyhnul. První týden jsme lezli převážně v Siuraně. Navštívili jsme ale i Arbolí a Margalef. V Arboli jsem dal své první 7a zájezdu na OS a krásné 7b na druhý pokus. Můj spolulezec Hlaďas taky taky. V dolezovém 7a+ předvedl ještě ukázkový obouruční skok křížem po řetězu. Mirda v Arboli taky sázel, dvě 7b na flash a pár 7a+ na sajt.Další den jsem šel zkusit rest z minulého roku, cestu Fridolín. Loni jsem spadl pod řetězem z překvapení, že jsem tam dolezl. Letos jsem dal jeden rychlý pokus, který zase nevyšel a raději jsem flashnul vedlejší 7a. Pak následovala povinná návštěva Margalef. Zvolili jsme sektor Raco de la Finestra. Musím říct, že lezení v tomto sektoru je super! Lezl jsem tam asi nejhezčí 6b+ co si vzpomínám (kromě těch v Buoux, to je jiná kategorie). Dále úžasný 7b, který by ale chtělo ještě druhý pokus. Bohužel už nezbyla síla. Příště! Míša drtil, jak to šlo. Povedla se mu malá postupka, 7b,7b+ a 7c, navíc OS (7b na flash). Míra taky bojoval na krev. V 7c spadl pod řetězem, kdy už bylo vylezeno. Potvrdil pravidlo, že hlava je nejdůležitější sval. Taky kolikrát předčasně pomyslím na možný úspěch a v zápětí se houpu o pár metrů níž.
Zuzka drtí parádní 7a Foto: Já

Míra a pokus v 7c, Margalef Foto: Já

Lezl to parádně Foto: Já

Ale bohužel to nedopadlo, příště Foto: Já
První týden byl u konce a s ním i pobyt Mirdy, Zuzky a Hlaďase. Nezbývalo než pustit Míšu Davida-Nesnáším loučení a přivítat další partu. Máju, Martina a Honzu. Marťas s Májou jsou stálice mezi parťákama. Zato Honzu nikdo z nás neznal. Vyklubal se z něho super týpek a lezec. Přivezl s sebou ukulele, takže jsem mohl  volné chvíle a resty všem znepříjemňovat svou parodií na hraní. Kromě ukulele kluci dovezli ještě dvoudenní déšť a zimu. Mým spolulezcem byl Mája, který má už delší dobu zraněné dva prsty. Jeho původní plán, lézt cesty jen do 6c, tak úplně nevyšel. Vlastně nevyšel ani trochu... Nakonec to změnil na rozhodnutí nelézt nic pod 7a a to i včetně rozlezovek. Dva dny mi trtvalo pochopit, že tenhle styl není pro mě. Lézt z rána na rozhyb hned 7a, znamenalo ten den už moc nelézt. V rámci zachování čistého štítu (OS) jsem si vždy nechal tak nakropit, že v dalších cestách natýkalo pořád a hned. Jemu to ale evidentně vyhovovalo. Chodili jsme převážně na Centrálu, kde jsem si vše lehké vystřílel, takže se pokusování příště nevyhnu. Martin poslal Traficanty 7c+, Honza se v tom parádně hýbal. Knápa to dal o pár dní dřív na druhý pokus. Z tohoto sektoru mi v hlavě zůstaly nejvíc tyhle dvě cesty: ryze adršpašská záležitost Tikis Mikis za 7a, vedoucí mírně převislou koutovou spárou a parádní hajlovačka Ejaculacion Periferika za 7b.Jeden z dalších dnů jsme s Májou začínali na veliké klasice místního lezení, na cestě Remena Nena. Normálně bych ji na rozlez nechodil, ale zrovna u této perly platí, že kdo dřív přijde, ten leze a kdo později, tak se na něho nemusí ani dostat. O tom, že to není lehké 7a, svědčí i pěst v průvodci. Docela jsem si v tom zabojoval, ale nakonec se OS podařil. Měl jsem obrovskou radost. Mája to taky dal z první. Za mě jedna z Top cest v Siuraně, co jsem lezl.
Přesná práce nohou... Knápa v Marihuaně Foto: Honza


Krásná a jasná linie Foto: Já
Žabák rest... Foto: Já

V bouldru je klíčem k úspěchu vynechat expresku, alespoň tak to Knápa říkal ... Foto: Já
Jeden večer byl důvod k oslavě! Knápa přelezl své první 8a, cestu Marihuana. Z protějšího sektoru (El Pati) jsem měl přelez jak na dlani. Super podívaná, pěkně se v tom prošel! S dalšími dny se docela ochladilo, takže bylo třeba volit sektory, kde jsou kratší cesty. Volba padla na L' Ollu. Mája chtěl zkusit Bicáky a mě bylo doporučeno Echo, že prý parádní pískařinka, tak Xa (origo klasa 7c). Knápa to sajtnoflešnul (z dálky viděl nějakého němce skučet v bouldru, který řešil totálně špatně skokem do lajsny, asi zapomněl, že Sharma je jen jeden ...). Nalezl jsem do toho pěkně vyklidněnej s tím, že si to jdu prokroknout. Překvapilo mě, jak lehce jsem se dostal až do boulderu pod řetězem. Knápa mi radil ze země a já to špatně pochopil, takže jsem pálil pravou na rozpaž oblinu, která nešla držet, s doměním, že je to ten chyt. Po deseti pádech mě to přestalo bavit a obratně jsem nahodil borhák. Opatrně jsem se k němu dobral a zapnul ho. Správný chyt jsem potom našel hned a boulder dvakrát po sobě udělal. K řetězu už stačilo jen shybnout lajsnu. Hlavu mi zaplnil klamavý pocit, že to druhym pujde do kabely. Jak už jsem ale psal o pár řádků výše, hlava je nejdůležitější. V druhém nálezu se mi stalo to, co ještě nikdy. Úžasně technický úsek pod bouldrem, který jsem prvně přelezl prakticky na OS, jsem teď ani nekroknul! Zkoušel jsem všechno, kříže, mezikroky, přídrže jak zrno rýže, ale ani jsem se nehnul. Připadal jsem si najednou jako kdyby mě někdo vzal a položil mě na dva metry čtverečný kolmého skla. Takovou bezmoc jsem ještě nezažil. Sektorem se nesla série pečlivě vybraných nadávek. Zprava ode mě a zleva od Daniho Andrady, který zkoušel svůj projekt. Ach to nacvičování...
Pohodička před pokusem Foto: Honza

Mája v super pokusu o sajt 7b, bohužel ho čekala past pod řetězem Foto: Honza

Honza v Bicákách Foto: Martin?

A muerte Foto: Honza
Honza v perle s názvem Siouxie, údajně jedno z nejlepších 7c+ na světě Foto: Martin?

Foto: Honza

Magický místo Foto: Honza
Blížil se pátek, čas našeho přejezdu a Májova odjezdu (a celé posádky jeho káry). Bylo potřeba vyklidit byteček a doplatit nájem. Vše proběhlo v pohodě. Poslední kávička v kavárně, nechat tam průvodce pro Evču, což byla s mou španělštinou docela sranda a hurá na oslavu Knápových narozenin do Buoux. Nakonec s náma jela ještě Štěpánka, protože na lezení v Buoux byl jen den, tak abychom byli 4. Za pár hodin jsem už usínal pod oblohou plnou hvězd kousek od Buoux. Ráno nás přivítalo slunce. Utíkali jsme do skal, jak jen to brzo šlo. Rvnou do sekrotu Mur Zappa. Nádherný 6b na rozlez. Hned po něm, jak jinak než tvrdý, 6b+ a následně hodně těžký 6b+. To poslední by bylo všude jinde minimálně 7a. Už dlouho jsem neprolamoval dvě půlčlánkový jednoprstovky pod řetězem (naštěstí v mírně položeném, ale i tak). Každopádně úžasná cesta a popravdě jsem si nebyl jistý, jestli by druhý pokus byl úspěšný. Další perla na programu dne nesla název Grande Veine Bleue. Tuhle úžasnou linii leze Patrick Edlinger v Životu na konečcích prstů na solo. Cesta je to sice docela lehká, ale i tak, ta expozice... Stačilo sejít jen o patro níž a už jsem si vychutnával cestu Pepsicomane, kterou Patrick také soluje v již zmiňovaném super filmu. Bohužel mi ujela lišta v kroku, takže se OS nekonal. Míša si vybral další cestu z filmu. Hned vedle mě vpravo, cestu Golot Fou. Moc se mu líbila.
Buoux Foto: Já

Po lezení nás čekala dlouhá cesta domů s přespáním v lesíku. Doma jsem byl akorát na večeři :-)
Díky všem, se kterými jsem mohl trávit čas a lézt! Díky a brzo zase vyrazíme.

2 komentáře:

  1. Pekny clanek! Potom co jsi mi v Brne na nadru rikal, ze jedete do Siurany a mozna Margalefu, tak jsme vas tam zkusili potkat vecer v baru....nekdy kolem 15.3. Bohuzel to nevyslo, ale prisel na pivko aspon Chris :)
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, díky. To je škoda, ale Chris je taky dobrá společnost :-)
    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat