Tak jde čas

Venku konečně vládne podzim, období, které mám ze všeho nejraději. Tření se blíží ideálu a vzduch je krásně svěží. Beru teplejší bundu i gatě a jdu se projít s psíčkem Jackem do lesa. Konečně! Včera mi sundali po 5-ti týdnech sádru, takže učím levou nohu znovu krok. Nejprve po zemi, později přijde i na krok vertikální. Díky zlomené noze jsem toho v září moc nenalezl, tak 15 cest a to stěží. Přitom jsem si to tak maloval. Celé září polezu na max, snad něco pošlu. Někdo tomu nechtěl a hloupý krok vedle mě vyřadil ze hry. Naštěstí je tu za rok září zase.

Zkouška lezení o jedné ... Foto: Lipis

dopadla docela dobře... Foto: Lipis

takže se to dalo přežít  Foto: Lipis

Vcházím do lesa a pouštím Jacka z vodítka. Ticho a klid mě nutí vzpomínat. Jaké vlastně bylo to letošní lezení? První co mě napadá je to hrozný vedro, které v létě panovalo. Bolely z něho nohy v lezečkách a mágo jaksi nezabíralo. Jak se říká, na všem zlém je i něco dobrého. V tomto případě vedro probudilo spoustu super linek z mokrého snu. Většinou spárových. Tak se lezly!

Třeba takový, věčně vlhký klenot, Přirozený třes na Permoníčka byl parádně suchý. Nějakou dobu jsem kolem něho chodil. Kruh je tak v 18 metrech a cestou k němu toho moc nedáte. Vlastně jen zapnete erárku metr a půl pod nim. Stačilo ale počkat na správný den, kdy se odvaha sejde s chutí. Přesně taková byla neděle. Hnal jsem s mojí Martinkou do skal rovnou pod Permoníčka. Do spáry zrovna nalézal spoře oděný muž, který žábu evidentně nedával poprvé. V tu chvíli mě počkání si nemohlo odradit. Posadil jsem se tedy na lano a pozoroval jsem lezce. Zhruba v 15 metrech udělal moc rychlý pohyb a ledabyle založené nohy mu popojely asi o 20 centimetrů směrem dolů. To mě dost vyděsilo, protože absence smyček by jisto jistě znamenala zem. Nám by nezbylo nic jiného, než zase volat helikoptéru jako Vikymu, který hodil rekord sezony, když mu podsolilo z vršku a na pár vteřin se změnil v plachtícího ptáka. Celý to byl velmi nepříjemný zážitek. Naštěstí se z toho dostal. Snad bez následků.

Přirozený třes na Permoníčka  Foto:horalsumperk.cz

Zpět k Permoníčkovi. Lezec nohy rychle vyklidnil a po zbytek cesty ke kruhu je pokládal s hodinářskou přesností. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nenalomilo. Co je nalomené, není zlomené! Do cesty jsem nalezl. Po pár tempech jsem se uklidnil a dostal do tempa. Zastavilo mě až vyšťourávání erárky a následný zdvih k onomu krásnému, kulatému kusu železa. Konečně přišel líbezný zvuk cvaknutí expresky. Nejprve kruh, pak lano. Čas se znovu rozběhnul. Od zápisu do knížky mě dělil jen bouldřík v sokolíku s nohama na tření. Stačilo jen zabrat a už jsem si užíval pohled od slaňáku. Dobral jsem Martinku a vše mělo zase smysl. Miluju tenhle pocit radosti.

Z plynulé procházky lesem mě vyrušuje štěkot mého psa. Našel si parádní kořen, který samozřejmě překáží. Bere ho do zubů, má jasno, musí ven. Jenže asi jen já vidím k jak velikému stromu vede. Tenhle souboj vyhrát nemůže. I tak beru klacek coby páčidlo a na oko mu pomáhám. Měl bych se stydět! Pouze mu dávám falešnou naději. Jsem stejný jako ty cesty, které mě do pokusu nalákaly. Přitom bylo jasné, že kusovka nebude.

La Rose et le Vampire, akorát na křižáku ... Videodisko Foto:Zdenda

Hlavně poladit nohy Foto: Zdenda

To je případ klenotu s příznačným názvem Přízemní obtíže na Morový sloup. Říkal mi o ní jeden z autorů, můj kamarád Lalubi. Říkal taky, že cesta bude špinavá, ale stojí za vyčištění, protože je kvalitní. Jednoho parného dne se šlo ze Zdendou a Léňou čistit, což se povedlo včetně přelezu od Zdeny. Můj pokus přišel až jednoho, jak jinak než parného, večera po práci. Bohužel netrval dlouho. Trhlinou ke kruhu jsem se kupodivu docela prošel, ale když jsem zapínal kruh, smekla mi cvička a s prstem seknutým za kloub v trhlince jsem vystartoval prstem druhé ruky po expresce v kruhu. Naštěstí jsem ji udržel. Akorát sen o kusovce se rozplynul. Na druhou stranu mi stejně hrozně nateklo. Kdo ví, jestli bych neupadnul v silovém sokolíčku mezi druhým a třetím kruhem. No co, jak už jsem psal, nejsem spárař!

Hra začíná Foto: Stračes

kruh už se blíží...

ke druhému ještě pár metrů, je čas začít přemýšlet nad smyčkou

O planých nadějích bych mohl psát dlouho. Listuju v hlavě cestama, které jsem letos lezl a napadá mě další skvost. Balabamba na Trosky. Tu letos pro změnu vyčisti Pychin s Lukou. Díky kluci! Do pokusu mě taky nalákala. Vše probíhalo hladce, než přišel crux v traverzu od čtvrtého kruhu. Špatné nohy a skoro žádné chyty. Jen malá lišta a hrůtek, co mi bradavku připomínal. Úžasný úsek! Škola techniky a klidu. V tomto místě rozhodně nic neuspěcháte. Hrál jsem nohama klidnou hru, pak přišlo malé zaváhání a už jsem šel. Uklidnil jsem se větou“ AF není mrtvej a pokračoval dál. Po traverz následuje parádně vzdušná hrana. Prostě paráda. To bylo zase radosti!