čtvrtek 12. září 2013

Jako voda v potoce ...



... běží ten čas ve skalách. Jednou jsi na Panťáku, potom zalamuješ lajsny v Labáčku a ani se nenaděješ a jedeš kudlu v něaké Adršpašské spáře. Letošní sezona je na můj vkus až moc mokrá. Začátek byl docela marnej. Pršelo a když nepršelo, tak přímo chcalo. Naštěstí přestalo a naneštěstí začal druhý extrém. Totální vedro, takže ve skalách vládla humidita.
Ještě v mezidešťový pauze jsem labáček stihnul. To se partička sešla parádní. Jedno auto jelo v sestavě Martin, Lůca, Já a Martinka. V posádce druhého jel Štefič, Jeník Holec, Komíňák a Sára. Večer klasička na Labské, pivko a jít spát. Ráno se šlo brzo do skal. Na rozlez krásný rajbásek na Hektora. Potom sem měl chut na trochu adrenalinu. Cesta Adrenalin se zdála jako vhodná volba, bohužel (spíš bohudík) adrenalin prožíval jen Pájka při prváči.  Pět háků potom přidal, aby cestu pro lidi po sobě zanechal. A za to mu patří dík. Po Adrenalinu přecházíme na Kormidelníka, přichází 5 minutový déšť, alespoň dáme pauzičku. Marťas hlásí suchý cesty, takže se vesele leze dál. Martin dává Špenátovou variantu a Pepka námořníka. Mladej němec jehož jméno jsem zapomněl leze Honzíkovu cestu a dává pokusy o Koma. Pepka už mám z loňského roku, takže dávám OS pokus v cestě Nautilus. Bohužel padám uplně nahoře u borháku, necvaknutého. Průtah lana, trošku nádoj od mojí Martinky, její muší váha a je z toho skoro 20 půlkou stěny. Super tlama. Ale přeci to nevzdám, laktáty udělaly své a hážu znovu něco přes 15. Pocit úplného natečení. Jedu dolů. Vrchol dne je Martinky pokus v cestě Pepek Námořník. Vylezla to krásně a obdivuju jí za její odvahu a odhodlání do toho jít. Vubec nevadí že sedla. Jeník ze Sárou zatím dali Nachový plachty. Na štandu stihl udělat pár krásných fotek. Děkuju.

První metry v cestě Nautilus   Foto: Jeník Holec

Krásný kroky  Foto: Jeník Holec

Foto: Jeník Holec


Foto: Jeník Holec
 V neděli šel do skal i Jiřík s Anetou. Martinka dává na OS Americký sen. Ten si na rozběh taky dám. Do konce dne je to už v režii zevlu. Něco se lezlo, ale spíš se toho spoustu nelezlo. Štefič do jedné ze svých prvních cest na prvním nalezl a hned to dopadlo tvrdě a z několika metrů hlavou dolů. Helma ho zachránila od jistě nemilého úrazu hlavy. Sedřený byl dost, za to se alespoň proletěl. Ale jak k tomu přišla taková Sára, která poctivě na štandu jistila a sedřená byla víc než dost? Vlastně zkušenost se hodí, na tom jestli byla dobrá nebo špatná tolik nesejde.
Jířa dává ještě pokus o osnutí Borháku za borhákem, ale bohužel padá. Martinka si to dá na laně a já musím běžet na Labskou. Mam tam domluvený odvoz s Lůcou a Marťasem... A čas jde dál... Jako ta voda v potoce...

Bílá válka

Tohle měl být původně článek na web lezec.cz, ale po uvážení to dávám zatím jen sem. Je to ohrané téma, já vím, ale prostě jsem to chtěl napsat. Vím, že ve skalách je už dávno jasno...

Bílá válka
Od jisté doby se snažím nereagovat na hloupé příspěvky v diskuzích. Komentáře pod posledníma článkama ( na lezci), konkrétně Okamžik radosti a Program na letošní fesťák mě ale rozčílily natolik, že jsem se rozhodl napsat tento článek. Nebude to o cestě na Eskymačku, jak by se mohlo z nadpisu zdát. Bude to o nikdy nekončícím problému a tím je magnésium ( mágo, kokeš, bílý zlato, bílá síla ...).
Cílem mého příspěvku je charakterizovat skupiny lezců a vyjádřit svůj názor. V jednotlivých skupinách se zkuste najít a zamyslete se, jestli opravdu komentujete něco, k čemu máte co říct.
Dnešní lezeckou populaci, která leze na písku bych rozdělil do 4 skupin. První skupina patří " rádoby klasikům". Do této skupiny patří většina lezců, která se vyjadřuje proti maglajzu. Rádoby klasika poznáte podle toho, že se pod svůj názor většinou nepodepíše, další znak je plácání nesmyslnejma argumentama. Hojně se ještě vyskytuje extrémější podoba rádoby klasika, který ve svých komentářích uráží, dokonce i hrozí a nabádá např. ke stahování prášících lezců. To jsou ale jejich hlavní znaky v diskuzích na lezci. V reálu je poznáte podle toho, že jim je většinou kolem 20 - 40 let, nosí flanelové košile a mají silné řeči.
Další skupinu bych nazval " Klasici ". To jsou lidé kterých si vážím a obdivuju jejich výkony. Klasik vetšinou nekomentuje a když jo, podepíše se . Navíc se neohání nesmyslným argumentem, nemá to zapotřebí. Vyjadřuje se jen k tomu, k čemu má co říct. Ve skalách ho poznáte na první pohled. K maglajzu vám buď nic neřekne a nebo jen vpoklidu vyjádří svůj názor. Samozřejmě že i mezi klasiky se najdou výjimky, ty se k používání magnésia vyjádří víc nahlas.
Třetí skupina patří takzvaným " sportovním pískařům ". Sportovní pískař většinou rozlišuje cesty na ty, kam magnezium patří a na ty, kam nepatří. Do této kategorie patřím i já (i když nevím jak moc jsem sportovní :D), takže můžu mluvit za sebe, jako za celou kategorii. S magnéziem lezu těžší cesty, lehké cesty a klasiky lezu pochopitelně bez toho. Cestu si po sobě snažím vyčistit kartáčkem (teda pokud to jde, z tohoto důvodu kolikrát skáču do posledního kruhu, abych slaňoval cestou, kterou jsem lezl). Nikdo z nás nestojí o nánosy mága.
A poslední kategorie patří " Patlalům". Jak to tak bývá, krajní skupiny jsou nejhorší, nejextrémější. Patlal neřeší a patlá. Patlá v trojce i v šestce. Je mu jedno co leze, hlavně že má magnézium. Neuznává tradice, uznává pouze debilní názor, že když viděl na fotce borce nebo kočičku jak leze Xa samozřejmě s MG, tak on může v té své pětce taky prášit. Jaký je v tom přeci rozdíl, jestli leze pětku a nebo desítku, vždyť písek jako písek né? Je v tom obrovský rozdíl! Lézt pětky (např.) se dá za jakéhokoliv počasí, desítky nikoliv. Držet chyty v lehkých cestách se dají vždy a prsty se moc neprojíždějí. V desítce se kdykoliv držet nedají a prsty se sakra rychle projíždí. Lehké cesty leze veliké množství lidí, kolikrát bez soudnosti a nikdo by to nečistil. Těžké cesty leze pár lidí a čistí si to už i pro sebe, aby se to dalo držet... A příkladů a srovníná je víc.
Já sám za sebe mam pískovcové skály rád, ba ještě víc, miluju je. Miluju tu přírodu kolem. Tu vůni. Chodím se do skal procházet i když prší a nebo když mam rest day. Kolikrát seberu odpadek nebo někoho napomenu, když něco ničí. Opravdu si myslíte, že bych lezl s MG kdybych si nebyl jist, že skále neškodím?

středa 31. července 2013




Adršpašské klasiky


V horkém létě je v Ádru podmínka tak na koupání v jezírku, a ne na pořádné stěnové lezení. Chyty moc nedrží a lezečky jsou ke skále spíš přitavené, než že by stály. A když ty desítky nejdou (neže by jindy kdovíjak šly), je ideální čas se podívat do adršpašských klasik. Je jich tady spousta a vylezli je místní i přespolní tvrďáci už kdysi dávno. Bývali navázaní na kšandičky, bosky nebo v jakýchsi podivných bagančatech, s sebou jenom pár hasičských karabin. Tak to přece nemůže být těžké, ne?
V posledních pár týdnech se mi podařilo několik vyhlášených adršpašských klasik vyzkoušet a tak jsme se domluvili s Kubou, že se trochu podělím o zážitky, zkušenosti a přidám i nějaká doporučení. Jsou to super cesty a byl bych rád, kdyby se do nich podívalo víc lidí.

Hned pro začátek řeknu, že se bojím od přírody a dva metry nad kruhem už potřebuju plínku. Proto jsem si pořídil kouzelnou pomůcku – ufa. Ten zázračný výrobek, kterým si prý uděláte z každé spáry veselou sportovku. No úplně to tak není. Ufouni ale občas docela pomohli, i když smyčky jsem se taky trochu zakládat naučil...třeba hodiny provázat zubama už umím na jedničku.

Iljův odkaz na Starostovou


Nádherná spára ve středu stěny
Tuhle impozantní linii je krásně vidět z turistické vyhlídky. Uprostřed stěny vede spára se dvěma převisy, která se záhadně vytrácí kdesi v rajbasu pod hlavou věže. První kruh myslím zatloukl ještě Ilja Špitálský, po jeho smrti ji dodělával Milan Rusý – proto Iljův odkaz. Kdysi mi to někdo doporučil, tak jsem jednou večer u Peňáka tak nějak nadhodil, jestli by do toho se mnou někdo nešel. Napůl jsem doufal, že se nikdo nenajde a já si budu moct zachovat čest bez toho, že bych tam musel vlézt. U stolu s námi ale seděl Sumec, jehož jméno je opředeno pověstmi, ze kterých tuhne krev v žilách. A ten se hned tak něčeho nezalekne, tak najednou nebylo vyhnutí.

Druhý den dopoledne jsme se vyštrachali z bufetu a stanuli pod nástupem. Ověsil jsem se matrošem jako vánoční stromeček a jal se soukat spárokomínem. Po několika metrech dřiny na mě volá Sumec, že prý je to asi spíš ta spára o tři metry vpravo. Tak jsem se zase pomalu sesunul dolů, zanadával si a nastoupil tentokrát správně. Nakonec to byla dobrá volba. Večer jsem zjistil, že Mráza se kdysi spletl stejně, jako já, a tuhletu veselou širočinu zapytlil.

První délka je až na počáteční spárokomín docela příjemná. Za chvíli jsem byl na pěkné polici a dobíral Sumce. Naskytl se mi pěkný výhled na to, co mě čeká. Pro pokračování je potřeba sestoupit několik metrů dolů soustavou komínků a překročit do širší spárky, která vás dovede do asi morálově nejhoršího místa cesty. Je to komín, kde nic moc nedáte, což je normální. On se ale ještě s rostoucí výškou uzavírá a tak nějak divně zahýbá doprava, takže vás to vyhazuje ven. Na jeho vršku už máte klasický výběr mezi „došáhnu do žáby a nebudu se moct pohnout nahoru“ nebo „pustím žábu, pustím i něco do trenek, vysunu se trochu ven a pošoupnu“. V nejužším místě těsně pod kruhem jsem tu žábu už prostě pustit odmítl, a tak jsem tam při každém centimetrovém posunu řval a prodíral sedák skrz. Do toho mi tam nějak škrontala pravá noha a musel jsem to lézt obličejem ven. Díky tomu jsem měl vyhlídku na to, kam budu padat...když jsem se otočil dovnitř, vždycky se mi zasekla přilba.

Abych tady někoho zbytečně neděsil, není to tak hrozný. Tím komínem se prostě nějak prosoukáte, a kdyby to nešlo, vydržíte tam dost dlouho na to, aby vás vytáhli hasičiJ

Po cvaknutí prozatím celkově druhého kruhu cesty se z toho stává příjemná spára. Do rozšíření nad převískem je třeba se trochu narudlovat, ale pak už vás žáby dovedou až do výklenku pod třetím kruhem. Je tam erárka, jdou tam založit vlastní smyčky...a vyklonění do převisu z vysoké žáby cvakáte kruh celkem na pohodu. Přelez převísku je lehčí než vypadá. Pak už vás čeká pohodová kombinace žab a pěstí ke čtvrtému kruhu (ten je nejspíš dodaný, v průvodci ty počty nějak nesedí). O tři metry nad ním se spára vytrácí, trošku poladíte kroky a cvakáte pátý.

Pátý je už pár metrů pod hlavou Starostové. Sedl jsem si, dobral Sumce a poslal ho dál. Pár metrů rajbasu k hlavě vyvzlínal jak princ a už ovazoval některé z asi tisícovky hodin, které tam vedle sebe trčí. Dobral mě ke kruhu Staré cesty a pak vyhopsal nahoru na vrchol. Tam jsem vytáhl z kapsy Skittles, nadojili jsme duhu a po chvíli kochání krajinou spokojeně slanili dolů.

Co s sebou:
-          Spíš větší smyčky a nějakou tu bambuli
-          Ufa středně velká až velká
-          Morál na komín ke druhému kruhu


Severovýchodní stěna na Jitřenku – něco pro nespáraře


Členitou stěnu Jitřenky jako první prostoupil největší démon z party Sasů, kteří v Ádru řádili v šedesátých letech – Herbert Richter. Prý je to jedna z mála stěnových cest, kterou udělal. Jednou se Kuba Rak zmiňoval, že by to chtěl zkusit. Tak jsem se do toho hned při následující příležitosti nakufroval. Tentokrát mě na druhém konci lana zdatně podporovala Lucka.

Tahleta stěnová cesta začíná tradičně asi deseti metry spáry. Je to ale vážně koloběžka, s odšlapy vlevo ve stěně. Dovolil bych si říct, že ji v pohodě zvládně i člověk, který se sotva naučil dát žábu. Následuje římsa se slušnými chyty, která vás dostane pod první převísek. Pokud máte trochu morálu, doporučoval bych založit až tady. Dáte sem tři lanovice – jedna vpravo do spárky, druhá vlevo do spárky v převísku a třetí o dva kroky výš nad převískem, v sokolíkovém žebru. Třetí je určitě tutová, ozkoušel to Tatuš, když mu v následujícím traverzu usolily kecky. No a právě proto byste měli zakládat až tady...jak mu lano vytvářelo ze spáry do římsy esíčko, vyrvaly se mu smyčky založené níž ve spáře, lano se narovnalo a z pádu metr nad jištěním byla najednou pěkná desítka. Naštěstí to odnesl asi jen pochroumaným sebevědomím.Traverz nad převískem ke kruhu je první crux cesty. Nohy solí a musíte to poladit přes sice slušné, ale přece jen bočáky. Navíc se důležité stupy skrývají vlevo za sokolíkovým žebrem. Je to ale jen pár kroků, navíc ty smyčky tam fakt drží, taková hnízda se hned tak nenajdou.

Severovýchodní stěna
Neznámý lezec ve výlezu na vršek...kruh v nedohlednu:-)
U kruhu jsem dobral Lucku, která ve zmíněném traverzu docela nadávala. Dál cesta pokračuje doprava přes převísek a šikmými traverzy po poličkách až na pravou hranu věže. V Pískařích Severozápadní stěnu na Jitřenku označují za jednu z nejhezčích stěnovek v Ádru. Čekal jsem tedy podobnou smyčkovací pohodu, jako v první délce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem osm metrů od kruhu ještě neměl nic, nohy mi škrontaly v solivých rajbasových stupech a vršek byl v nedohlednu. Tak nějak zoufale jsem nacpal do mělké horizontální římsy malé ufo (asi bych si na něj ale nepověsil ani batoh) a o kousek dál našel malé hodinky tak na půl prstu. „V klidu Marťas, mají silnou základnu, třeba vydrží,“ říkal jsem si, když moje oči zoufale hledaly chyty. „Když se postavíš tady na tu poličku, tak už dosáhneš na hranu a bude to dobrý,“ uklidňoval jsem se. Po chvíli odhodlávání mě klasický pískovcový výkul posunul na poličku. Chyty samozřejmě nikde, mohl jsem se držet jenom za svůj strachy sevřený zadek. Kdybych tady spadl, byl by to dvanáctimetrový pendl, při kterém bych asi Jitřence pocuchal její sokolíková žebra...nebo spíš ona mně. Ale moje ruce konečně držely skloněnou hranu, ve kterou jsem vkládal veškeré naděje. Oplácal jsem tam pár oblin, přehoupl se nahoru a nohy mi začaly jezdit po tom nejsolivějším bílém písku, co v Ádru je. Na hysteráka jsem se po hraně vytulenil nahoru a konečně si v klidu stoupl na věži. Lucku jsem tam radši ani nedobíral, protože slaňák je tam tak, že by si taky užila pěkný pendl, kdyby z hrany spadla.


Abych to shrnul, je to sice pěkné, ale kvůli druhé délce a solivému materiálu bych tomu dal i vykřičník. Pokud se na to cítíte, stojí to za to...jinak je ale v Ádru určitě spousta hezkých a lépe jištěných stěnovek. Vzhledem k traverzovitému charakteru musí mít morál taky druholezec. Sám mistr Herbert Richter tam prý měl ještě druhý kruh (takzvaný pracovní), ze kterého před přelezem rajbák očistil. No mohl ho tam nechat, bylo by to veselejší. Nebo naopak míň veselé, záleží na úhlu pohleduJ

Co s sebou:
-          Tenkou kevlarku do hodinek nad  kruhem
-          Možná malé ufo od restdaye...při testu ze slanění tam nakonec drželo, i když kdoví
-          Tři lanovice
-          Na konec spáry jde bambule (pokud ale nemusíte, doporučuju nedávat

Stará cesta na Skříň


Největší pecka pro dnešek na závěr. Stará cesta na Skříň je také z dílny samotného mistra Herberta Richtera. Tahle převislá širočina se honosí obtížností VIIIa, což v Ádru ve spárách už něco znamená. Ono to navíc dost impozantně i vypadá. Před pár lety jsme se na to koukali s Ondrou Bernatíkem. Byla to doba, kdy jsme širočinu nedovedli ani nastoupit, natožpak přelézt. Spíš to tehdy vypadalo klasicky jako „20 cm posun nahoru, půl metru dolů“. Ondra tehdy prohlásil něco ve smyslu: „Představ si ještě, že bys měl lízt tohle. Tam se určitě soukáš tak čtyři hodiny.“
Stará cesta
Za chvíli se bude cvakat první
Když jsem před pár týdny stál pod Skříní a koukal na těch čtyřicet metrů spáry protínajích hladkou stěnu, přesně tahle slova se mi pořád vybavovala. Taky jsem si ještě vzpomněl na to, že o ní psali v knize Bohatýrské časy – o tom, jak nenastoupili ani úvodní převislou žábu a několikrát opadali smyčku.

Cesta začíná převislou žábovačkou u pravé hrany. Přehoupnout zadek nahoru není úplně jednoduché, ale zase to není moc vysoko. Dolezete na konec spáry, kde založíte onu proslavenou smyčku. Nejlíp sedí asi tenká lanovice. Pak stejnou spárou slezete asi o 3 metry níž a čeká vás traverz po vyšlapaných stupech a solivých chytech pod další převísek. Z převísku hrdinové zmíněné povídky tak vesele vypadávali. Nezbývá, než se modlit, aby smyčka pěkně držela. Hnízdo vypadá dobře, tak jsem se do toho pustil.
Nakonec se spárka přes převísek ke kruhu ukázala jako pěkná žába s jedním krátkým zúžením. Smyčku jsem tedy k mé velké radosti testovat nemusel. Nad kruhem se na mě usmívala rozšiřující se převislá spára a vlídně rozhodně nevypadala. Narychtoval jsem se tam levým bokem. Ze začátku seděly žáby, pak ještě hluboké žáby, ale to už jsem se nohama pod převisem rozkračoval jako v komíně. Je to potřeba prostě nějak vysoukat. Nebudu vám lhát, došlo i na dvojžáby, žabopěsti, jednou jsem se taky ve spáře málem uškrtil dvojitým klíčem. Čím jsem ale byl výš, tím se převis víc narovnával a naklápěl postupně až do položena. Pak už jenom koloběžka ke druhému kruhu.

Nad druhým kruhem se spára zase narovnává. Opřel jsem se do toho s nově nabytým sebevědomím, které mi taky dodalo ufo založené asi pět metrů nad ním. Pěkně by tam seděl i obrovský bambuláč. A pokud odmítáte ufa, doporučuju si ho vzít, protože pak bylo pro mě nejtěžší místo. Zoufale jsem drtil ruku v jediné žábě ve zúžení a nohy mi střídavě ujižděly buď po laně, nebo se odíraly ve spáře. Půlhodina boje na dva metry lezení se nakonec vyplatila. Nacpal jsem tam koleno a s jazykem na vestě dolezl nahoru ke třetímu kruhu.

Posledních pět metrů nad třetím kruhem vypadá hrozivě, ale není. Začíná to pěstí, pak jsem tam vždycky nějak nacpal loket, zaťal biceps a vysoukal se kousek nahoru. Je to sice převislé, ale vlevo ve stěně jsou odšlapy, které hodně pomohly.

Celkově je Stará cesta na Skříň ze zmíněných tří asi nejhezčí. Nádherná linie, pěkně odjištěná a dojistitelná, smekám před mistrem Richtrem, který ji podle fotek lezl naboso v hádinkách.

Co s sebou:
-          Tenkou lanovici na konec první spárky
-          Ufo největší velikosti nebo obrovský bambuláč nad druhý kruh
-          Nějaká ufa nebo bambule střední velikosti pro zpříjemnění

Dnes to prozatím stačí. Příště vás čeká třeba Klenba na Zámek, Dlouhý kout na Milence nebo Údolní na Hlásku. Taky jsem slyšel, že někdo vylezl Tomášku na Hroche nohama napřed. Tak jestli toho borce potkám, udělám s ním rozhovorJ

neděle 3. března 2013

Merveilleux pays

Jako každý rok je po sezoně na písku pár týdnů volných, než napadne sníh a tím pádem začne i práce. Jenže co stím? Tuhle otázku jsme řešili z předstihem už na podzim ve skalách, takže na tohle "prázdné" období jsme naplánovali lezeckej trip do Francie, konkrétně oblasti Seynes a mega klasiku Buoux. Vyjížděli jsme 9.11. z Kafírny v Trutnově ve složení Tom a Míra Koštisové, já a Martinka, kterou jsme nabírali v Praze. Cesta docela utíkala a byla poklidná až do 3. hodiny ránní. To jsme totiž zajeli na odpočívadlo v německu a píchli jsme. Rychle vyházat celej kufr a vyměnit kolo za rezervu. Chvilka zdržení a už jsme zase frčeli za lezením. Parádní atmosféru v autě trošku narušil fakt, že čim jsme byli blíž Seynes, tim víc pršelo. Naštěstí nás optimismus nepřešel. Kolem 12 jsme dorazili na místo. Přestalo pršet, takže jsme se zabydleli, najedli a vyrazili jsme se podívat do skal. Skála byla ještě trošku mokrá (občas trošku úplně mokrá), i přes to jsme vlítli do prvních cest. Seznamovačka byla rychlá, 2 cesty a útěk ke stanu. Večer menší RUM párty. Ráno brzo do skal. Na rozlez dlouhá plotnička, potom pokus o "drsný" 6b+ kde Tomík dvakrát po hlavě letěl ... Prostě párty ve skalách odstartovala a pokračovala dalších 7 dnů ...
Krásné ráno a pohled na pravé sektory Seynes
Každý den probíhal skoro stejně, ráno snídaně a do skal, pár cest, občas pokus v něčem těžším. Po lezení se muselo jet nakoupit jídlo a víno, tím vznikalo dilema jaké víno koupit. Bylo nám jasné, že nemůžeme vyzkoušet každé, ale proč se o to nepokusit ...
Jako dítě v hračkárně   Foto: Koštis
Po třech dnech lezení v Seynes jsme se rozhodli pro restday a i pro změnu oblasti. Volba padla na kultovní záležitost francouzského lezení (né-li evropského) a to na oblast BUOUX. Restday jsme si zpříjemnili návštěvou Avignonu. Je to opravdu krásné město.

Na náměstí v Avignonu    Foto: Koštis
Ještě o restu jsme se sjeli podívat do Buoux. Atmosféra celého místa mě pohltila. Je to opravdu magické místo, z kterého dýchá tradice ...
Po obhlídce, jsme museli vyjet k Aptu. Večer opět trošku párty a ráno se nevstávalo s nejlepším pocitem. K snídani bagety a sýry (jak jinak) a hurá do skal. Na seznámení vybíráme sektor STYX. Míra tu už byl, tak ví co doporučit. Na rozlezení jdu "Melodie Gael", průvodce říká 6b+. Míra jde cestu vpravo. Trochu mě bolí hlava a na tom sluníčku je to peklo. Oba dáváme OS, ikdyž já docela bojuju. Po zapnutí řetězu jsme mile překvapený, jaké můžu mít na vápně podobné pocity jako na písku. V cestě byl semtam odlez, dost boulí a kroků na tření. Prostě paráda. Po mě dává v cestě pokus Martinka. Krásně bojuje, ale bohužel padá. Poté cestu krásně dolézá. Mezitím vedle nás přichází Eneko Pou se svým bráchou Ikerem. Pozdraví a ptají se na sektor. Odpovídáme, že Styx a už jdou cestičku na rozlez. Jako další cestu lezu tu, co šel na rozlez Míra. Také dávám. Tuším, že po mě i Martinka přelézá. Potom pár dalších cest a na závěr dne lezeme s Mírou místní superklasiku s názvem Rose des sables. Míra na druhý dává. Já padám, dolézám tuhle perlu a s pocitem, že AF je taky super, pokus nedávám (ale až tam budu zase, určo mi to nedá). To už se blíží tma. Jedeme do Aptu pro baštu a vínko. K večeři si vaříme klasiku celého zájezdu, těstoviny s osmaženýma krevetkama a Panzani omáčkou.


Míra v krásný, dlouhý rozlezovce   Foto: Koštis
 Další den ráno vybíhačka pod Styx. Na rozlez to, co lezli "slavní bratři". Pěkně se tam kroutim a možná jsem si i heknul. Na OS dávám jen tak tak. Martinka za mnou na Flash zkouší. Krásně bojuje, ale nakonec padá. Je to hrozně odvážné děvče. Další cestičku vybrala Martinka a byla za 6c. Lezla jí den před tím s Tomínem, který prohlásil, že na písku IXc. Marťa o ní básnila a chtěla si jí na prvním vylézt. Jdu první, abych jí tam kdyžtak nechal dexempa. Po krutym boji dávám na OS. Přiznávám, že cesta to těžký byla, ale IXc to vážně né Tome! ☺ Martinka po mě na kus dává! Míra zatím nalezl do další vyhlášené cesty a to do cesty NO MANS LAND. Krásně se v tom hýbe. Dá i něaký pokus, ale přelez se konal až druhý den. Mezi svým odpočinkem mě do toho hecuje, takže dávám také pokus. Hned v traverzu jsem dostal školení, jak se má lézt nohama. Můj styl alá veřejné bruslení nevyšel a padám v tom zapeklitém traverzu. Ostré kraje direk řežou. Párkrát ještě posedím a v krásném AF stylu dolézám. Nebýt toho traverzu, dám ostřáka. Martinka leze za mnou na laně...

No mans land a já  Foto: Koštis

Konec traverzu   Foto: Koštis

Míra v akci  Foto: Koštis

Foto: Koštis

Foto: Koštis
I Tom si vyhlídnul cestu. A protože to není žádnej troškař, tak rovnou 7c+ a rovnou v sektoru ze sektorů nejpřísnějších. V sektoru kde se nacházejí cesty jako Chouca, Tabou Zizi a nebo třeba La Rose Et Le Vampire ... v sektoru Bout Du Monde. Alespoň se po následující dny nenudil. Ke konci zájezdu se dostal i k serioznim pokusům a myslím si, že ještě třeba 2 dny a dá to.

Tom a 7c+
Večer proběhnul vpoklidu a ráno zase do skal. Na rozlez krásné, 35-ti metrové 6a. Samozřejmě já i Martinka na OS. Potom jdu dát pokus do skvostu s názvem Joulinouille, lezl jsem to o pár dnů dříve za Mírou. U třetího háku je super boulder za prsťák s nohama fakt jen na tření, potom následuje kolmá pasáž, která končí mírným převisem. Převisem nalezete do totálně ladícího žlábku, tam jsem se málem vykloubil. Po žlábku na vás čeká mírně převislý dolez k řetězu. Prvnim pokusem si to nacvakávám a druhým přelézám. Opravdu nádherná cesta.

Míra v Joulinouille
Přecházíme do sektoru Fakír. Vybírám si s Marťou cestu, která dala sektoru jméno, resp. její první délku. Cestou přemýšlím, jestli mam jen štěstí a nebo je opravdu každá cesta v Buoux krásná. Po zhruba 30m lezení ve stěně, v sokolíku a i ve spáře zapínám řetěz a jedu dolů. Marťa napohodu vyběhne. Míra vedle OSuje něaké 6b+. To už se blíží večer, odcházíme ze skal, dáváme rychlou koupel a jedeme pro jídlo.
Poslední den se výrazně ochladí. Zkouším 6c+ v plotně, nakonec nedávám. Marťa to něak přebojuje. Kluci vedle lezou 6b. Tom se trápí a maluje si to na ostrej pokus☺. Pokus nakonec nedává. Já mam divnej den a nedávám ani tohle. Martinka dává na OS. Hold kdo umí, umí. Na zlepšení nálady si dávám pár 6a+ sek a jedeme domů. Cesta domů je vpohodě.
Francie (obzvlát Buoux) mě natchla. Jak říká nadpis, je to nádherná země. Možná i proto tam za 12 dní mířím zase.

sobota 26. ledna 2013

Život to je Adršpach

Tak to je část refrénu známé písničky. Především to ale je čistá pravda. Ádr můj život ovlivnil totálně. A nejenom můj. Kolem sebe mám desítky lidí co to jedou podobně jako já ... Veškerý volný čas tráví v ádru, přizpůsobují se mu. A i díky těmto lidem je ádr takový, jaký je. V ádru jsem poznal spoustu úžasnejch lidí, kamarádů. Zažil jsem tam největší strach ... asi 20 krát. Napadal jsem stovky metrů a vypil nejeden sud lahodného, zlatavého moku ...
Našel jsem pár fotek z minulé sezony, takže je sem hodím a k něčemu třeba něco napíšu ...

Krásnej pohled z vrcholu Starosty na Kata, Pacholka a Cukrovarák Foto: Koštis

Já v dolezu na Starostu Foto: Koštis
Čajda na Konšeloj Foto: Koštis

Musím se přiznat, že až letos jsem stál na vrcholu Starosty. Je to ostuda, já vím, ale něak jsem se k tomu nedostal. To byly časy, kdy číslo bylo důležité ... Naštěstí je to už pryč ...
Na Starostu jsem lezl letos dvakrát, nejdřív bandička plná Koštisů + Lukáš. Stará cesta byla pro seznámení jasná volba. Podruhé jsem na Starostu lezl s Pavlínou. A protože je to opravdu vostrá lezkyně, chtěla tahat (naštěstí :-D ) a vybrala si " Nejlehčí variantu " od Romana Brta. Musím říct, že tak lehká varianta to teda není. To tam snáma tenkrát bylo hodně zahraničních lezců z celého světa. Ještě aby né, když se konal Mezinárodní sraz lezců v Ádru. Tenkrát mě Zbýša oslovil, zda-li bych nepomohl. " Jasně, že rád pomůžu ", tak něak zněla moje odpověď. Dostal jsem na starosti bandu Polských lezců. Vzal jsem je na něaký líp odjištěný cesty v Ádru, na něakou spáru, rajbásek a nakonec i na klasičku, ať to mají pestré. Překvapilo mě, že chtěli lézt na prvnim. Až v poslední délce na Štěpánce jsem musel Kubu vystřídat ve vedení, trošku se rozvibroval pod kruhem.

Hrana na Štěpánku, Já a Kuba na štandu a Adam na cestě za náma Foto: Zoban

Trocha romantiky, Já a přelanění Foto: Zoban
Další den jsem je vzal na Křižák. Ať si taky zalezou něaký " sportovky ". Na Květnové jsme začali a na Vyhlídkové placce zkončili. Karolina dala Tvarohovej granát a to navíc peklo programem s nohama u kruhu. Kluci to dali samozřejmě taky. Zkoušel se i Májovej granát ( Xa ). No zkoušel ... Výsledek je jeden flash a Adam na třetí, myslím. Kuba si dal na dolez Narozeniny a šlo se na hotel. Akce to byla opravdu povedená. Ádr všechny uchvátil. Ještě aby ne !

Za Stránskejma to mam rád. Je tam spoustu krásnejch cest a navíc jsou všechny u sebe. Mají to tam rádi i kluci, takže jsme se tam sešli. Lezlo se a zkoušelo. "Nejtěžší písemka" byla Jasná páka. Mě nepustila před rokem a Brožíka letos. Každopádně tohle IXb je z jiné rodiny IXb-ček. Z té přísnější ...
Brožík v  Jasný páce a Jířa v Převislejch trablích Foto: Koštis

Samešák a Hrana za kempem Foto: Koštis
Minulá sezona mě zase utvrdila v tom, co pro mě Ádr znamená. Znamená pro mě ŽIVOT  !